Co jsem zač?

Bylo jednou jedno dítě. To dítě se neumělo prosazovat. Jak taky? Pokaždé, když se snažilo, aby jej slyšeli, se jej snažili umlčet.

Jak vyrůstalo, prostředí se formovalo podle něj a dítě se formovalo podle prostředí. Ve škole nijak zvlášť nevynikalo a dosahovalo průměrných výsledků. Průměrná výška, průměrná váha. Průměrný život. Pořád se cítilo samo, i když bylo obklopeno mnoha lidmi. Byli ti lidé vůbec skuteční?

Žilo si svůj život, který neexistoval za hranicí komfortu. Nevědělo, jak se žije jiným a pořád se upínalo na sebe. Cítilo se jako v kleci, i když bylo svobodné. A tak začalo snít… Jaké to asi je tam venku?

Stala se nečekaná věc. Jednoho dne opravdu opustilo svoji klec. Přemlouvali jej, ať zůstane. To nezvládne, říkali. Ale dítě to zvládlo.

Paradoxem je, že až tím, co jsme opustili, zjistíme, co jsme měli. Nebo ještě máme.

Dítě po dlouhých letech čekání konečně okusilo, jaké to je. Jaká opravdu je. Svoboda. A tak po dvou dekádách přežívání se zastavilo, obrátilo se životu čelem a zakřičelo: „Já chci konečně žít!“

IMG_0834mm

Nevybrala jsem si svou pozici, odkud jsem začínala. Ale jsem vděčná, že tu jsem a že na sobě můžu pracovat. Děkuji všem, kteří můj život nějakým způsobem formovali. Bez vás bych nebyla tam, kde jsem teď.

. . .

Nějakým nadpřirozeným jevem jste se dostali na můj blog. Pustili jste se do čtení.

Máte teď co do činění s dívkou, která miluje.
Přírodu. Západy slunce. Knihy. Košile. Zdravé jídlo. Psaní. Focení. Zvířata. Češtinu. Zdravý pohyb. Víno. Východy slunce. Čaj. Pohledy na krajinu. Čokoládu. Společnost přátel. Dobrou náladu. Hudbu. Smích. Tepláky…

Mým hlavním pohonem je motivace a touha po růstu všech stránek mé osobnosti.

Můj blog jsem já.

A o tom je můj blog.

 

19nn621585_n644890782367017_749506610_n

Reklamy